Horské značení
Nejvhodnější roční období
Možnosti občerstvení a ubytování
Hory

Monte d´Oro z Vizzavony
Monte Cinto z Lozzi
Malá Bavella
Velká Bavella

       Většina turistických tras probíhá po značených stezkách a cestách. Je však nutné poznamenat, že mnohé túry vyžadují dobrou kondici, jistotu chůze, odolnost proti závratím a především dobrý orientační smysl.

       modrá – mírnější úzké cesty, minimální stoupání, bezpečné i pro děti za každého                    počasí
       červená – úzké chodníky, nutná jistá chůze
       černá – stavěni námořníci z kamení, hůře značené, místy velmi exponované
       černá 1 – pomoc rukou pro udržení rovnováhy
       černá 2 – 3 pevné body, horolezecká technika, po turisty, kteří netrpí závratí

       Nejlepší podmínky pro horskou turistiku jsou v době od června do října. Po zimách s bohatými sněhovými srážkami až teprve od poloviny července. V severních částech hor, ukryty před sluníčkem se mohou ještě do začátku července držet sněhové jazyky.

       Na Korsice téměř neexistují obhospodařované salaše a chaty. Tu a tam lze zakoupit sýr a skleničku vína u některé salaše (Bergerie). V horách (hlavně podél trasy GR 20) jsou otevřeny turistické útulny (Refugés), kde jsou turisté odkázáni sami na sebe. V chatě je kasička, do které každý návštěvník vhodí určitý obnos (zpravidla 50 FF) a může noc přespat. Chaty jsou stavěny u zdroje pitné vody a jsou vybaveny kamny a plynovým vařičem. Nocleh s polopenzí nabízejí chaty označené Gites d‘étape.
V každé vesničce je pramen s pitnou vodou sveden do studánky. V horách můžete vodu doplnit u posledního pramene před finálním výstupem (jen je třeba počítat s tím, že pramen, který na začátku léta přinášel vodu, může být v průběhu horkých letních týdnů vyschlý).

       Korsika je se svou průměrnou nadmořskou výškou nejhornatějším ostrovem ve Středozemním moři. Od severu na jih se středem ostrova táhne horský masív mírně esovitého tvaru. Není tedy divu,že je Korsika se svými přibližně 200,000 obyvateli, z nichž polovina žije ve městech Bastia a Ajacio, jedním z nejřídčeji osídlených ostrovů Středomoří.
V korsickém hlavním hřebeni pramení všechny důležité řeky, z nichž nejdelší je řeka Golo (84 km).

       Monte Cinto, nejvyšší vrchol Korsických Alp, má italské jméno. Cinto znamená pás, opasek. Hora dostala jméno pravděpodobně podle pásu věží, které tvoří hlavní vrchol.
       Většina hor na Korsice má italské názvy skládající se ze dvou částí. V první italština přesně rozlišuje tvar hory. Důležitý uzlový vrchol se nazývá monte, méně významný, obvykle široký, je capo, punta odpovídá našemu štítu, cima značí naši věž. Druhá část jména se také zpravidla vztahuje k charakteristice vrcholu. Například Capo Bianco – Bílá hora, Capo Ladroncello – Postranní hora,...
       Monte Cinto je rozložitý hřebenový masiv, umístěný ve středu severní části ostrova, zformovaný z různých zelenavých a žlutavě zrnitých porfyrů. Vyrůstá nad dolinami bystřin Stranciacone a Erco. Není tomu tak dávno, co se za nejvyšší vrchol Korsiky považoval jižnější Monte Rotondo.
       Na východ spadá Monte Cinto táhlými suťovými svahy, na západ strmou stěnou. K severu a k jihu sbíhají rozeklané hřebeny. V severním leží další dva nejvyšší korsické štíty, Ciuntrone (2670m) a Punta Sellala (2606m).
       První mapa oblasti byla nakreslena v roce 1899 německým lékařem Felixem von Cube. V roce 1966 mu byla na Plateau de Stagno odhalena pamětní deska.
       Paglia Orba – “korsický Matterhorn”, vysoká 2525 metrů, je krásný štít výrazných rysů. Západní svahy sbíhají pozvolna, k východu spadá pětisetmetrovou svislou stěnou. Východní rameno spadá do sedla Col de Maures, z něhož vede na vrchol nejsnažší výstup.
       Col de Vergio (1464m) je nejvyšším sjízdným korsickým sedlem. Spojuje dolinu Golo se západním pobřežím.

GR 20 (Sentier de Grande Randonnée de la Corse)
       Tato slavná horská turistická cesta, která prochází ostrovem téměř po celé délce od severu na jih, je často podceňována. 160 km dlouhá, červeně značená GR 20 vyžaduje dobrou kondici, absolutní jistotu chůze, odolnost vůči závratím, především však dostatečné zkušenosti s horskou turistikou. Neměla by se chodit před polovinou června a ne na dobu kratší 2 týdnů. Nocuje se v útulnách Refuges. Zcela zvláštní zážitek je přechod GR 20 v zimě (Haute route á ski), který je určen turistům s bohatými horskými zkušenostmi.

       Výchozím bodem pro výstup na “zlatou horu” je nádraží Vizzavona (915m), kde lze též přespat ve veřejném tábořišti (pouze pro turisty přijíždějící vlakem, nikoli hromadně autobusem), kempovat lze v nedalekém kempu Tattone, odkud se vlakem dostanete za 15 FF do Vizzavony. Na nádraží ve Vizzavoně se nachází restaurace, ve které je možné se před túrou občerstvit.
       Horu můžeme zdolat po dvou různých trasách, přičemž výstup kolem Anglických kaskád je náročnější a cesta vleklejší, proto je lepší zvolit výstup stranou druhou:       
Od nádraží stoupáme po asfaltové silničce k “Casa di a natura” kde odbočíme doprava na červeno-bíle značenou GR 20. Cesta po chvíli dvakrát překračuje potok a pak odbočuje doleva na širší lesní cestu, zde my odbočíme doprava a pak za můstkem hned do leva, kde začíná dlouhé stoupání značené žlutou barvou. Do hodinky, podle zdatnosti, překročíme poslední místo pro dočerpání zásob vody, potok Speloncello. Zanedlouho se vysoký les začne snižovat a my se prodíráme hustými macchiemi, do kterých je dobré nasadit návleky. Zde se cesta pomalu stáčí doleva až k suťovému žlabu, zvanému “La Scala”. Jelikož se cesta nachází na severní straně, mohou zde zůstat zbytky ledovce až do července. Po zdolání několika horolezeckých míst se po hodině a půl (zdatnější chůze) dostaneme na travnatou terasu, ze které se po zdolání vrcholového komínu budeme vracet zpět do Vizzavony, cestou kolem Anglických kaskád. Nyní už nás od zdolání vrcholu dělí pouze necelá půl hodina cesty přes suť a skály. Cesta nahoru se dá zdolat svižnou chůzí za 3 1/2 hodiny. Při dobré viditelnosti lze dohlédnout až do zálivu Ajaccio.
       Cesta zpět začíná na travnaté terase, směrem na “Muratello” a je označená na skalním bloku žlutou šipkou. Dále cesta vede střídavě dolu a nahoru až narazí na bílo-červeně značenou GR 20, po níž se dáme doleva, směrem na jih. Cesta k Anglickým kaskádám “Cascade des Anglais” trvá svižnou chůzí 3 1/2 hod. Kaskády nabízejí příjemný odpočinek a koupání v množství jezírek. Cesta zpět do Vizzavony trvá ještě 1 1/5 hod a vede příjemnou cestu ve stínu bukových lesů.

Vesnička Lozzi (1040 m), výchozí bod pro výstup na Monte Cinto, leží nedaleko přehrady Calacuccia, v srdci ostrova nedaleko městečka Corte.
       K vrcholu vyrazíme ještě před svítáním, v 6,00 hodin, kdy musíme nejprve zdolat nepříjemnou cestu nízkými macchiemi. Po 1 1/4 hod. svižné chůze dorazíme k parkovišti, na nějž vede vymletá cesta, a jež se též pro turisty přijíždějící autem může stát výchozím bodem. Od parkoviště vede po horském hřebenu příjemná cesta (30 min) k chatě Ercu (1667 m). Zde je poslední možnost před výstupem načerpat vodu. Cesta se tu dělí: doleva vede 2 hodinová cesta k jezeru Lac du Cinto, doprava k salaším Odtud se vydáme na 2 1/2 hod dlouhý výstup, který vede v dolní části suťovým polem (po oranžovém puntíku), v horní výraznými skalami (po bílém a fialovém puntíku). Výstup je hůře značený, ale všechny cesty vyznačené kamennými mužíky vedou k vrcholu, který je tvořen mohutnými kameny. Za jasného počasí je vidět z vrcholu od východního k západnímu pobřeží a na vrcholky okolních hor.
       K chatě Ercu se vrátíme kolem jezera Cinto. Cesta začíná hned pod vrcholem u vrcholového mužíka, kde se dáme doprava po mužících a dále po fialové značce, zde jsou dvě stoupání a klesání. Odtud, ze západní strany, se nám naskýtá krásný pohled na vrchol Monte Cinta. Cesta dále pokračuje po vrstevnici a potom prudce dolů po šotolinovém svahu k jezeru Cinto, ke kterému dojdeme za 1 3/4 hod. Pak už následuje klesání kolem Refuge de l‘Ercu (1 1/4 hod) a parkoviště (30 min) do kempu v Lozzi (1 1/4 hod).
       Vrchol Monte Cinta lze též zdolat ze severní strany z Haut-Asco, tento výstup je ale velice náročný a bývá nazýván “Monte Schindo” = “hora rasovina”.

       Výchozím bodem pro výstup bude sedlo Bavella, 1218 m, kde se též nachází parkoviště a ve vesničce Bavella studánka s jedinou možností načerpání vody.
       Našim cílem bude dosažení “bombové díry” – Trou de la Bombe a vrcholu Punta Velaco. K bombové díře vede nenáročná cesta borovým lesem, GR 20, značená bílo-červeným pruhem. Cestou dosáhneme vyvýšeniny, která nabízí krásný pohled na mohutný skalní vrchol horského masívu Velaco. Výstup dále pokračuje žlabem, vedoucím zleva vzhůru k vrcholu. Vlevo od masívu Velaco se nachází trhlina ve skalním masívu – bombová díra. K ni vede náročná, červeně značená, cesta východním směrem ze sedla Bocca di Velaco.
       K vrcholu Punta Velaco se musíme vrátit zpět do Bocca di Velaco (1285m), kde se cesta stáčí mírně doleva na stezku značenou kamennými mužíky. Poté nás čeká zdolání skalního převisu a horolezecký úsek na druhou stranu hřebene k vrcholu.
       Výstup byste měli zvládnout do 2 hodin, sestup o 1/4 hodinu rychleji.

       I tento výstup začneme ze sedla Bavella. Tentokrát se vydáme ale na druhou stranu, kolem sochy Notre-Dame-des-Neiges po červeno-bíle značené cestě, kterou zanedlouho opustíme a odbočíme vpravo na příkrou cestu – značenou žlutě, která šplhá přímo do průsmyku pod první jehlu masívu. Krásnou scenérií větrem zohýbaných borovic a bizarních skalních útvarů dojdeme za 3/4 hodiny do průsmyku Col de l‘Oiseau (1588 m), odkud je krásný pohled na jižní část skupiny Bavella. Následuje prudký sestup, který střídá opět výstup. Zde část cesty lemují řetězy, jelikož skály za deště a vlhkého počasí mohou být kluzké. Cestu zakončíme výstupem pod V. věží, kde se nám otevře výhled na odlesněný masív hory Incudine. Čas výstupu by neměl trvat déle než 2 1/2 hodiny. Zpáteční cestu si můžeme zpestřit výstupem na některou jehlu.