A j a c c i o
B a s t i a

B o n i f a c i o
C o r t e

       Hlavní město ostrova leží při severním rameni stejnojmenné zátoky, která je největší na ostrově. Jeho podoba má překvapující podobu s Neapolí. Zeměpisnou šířku má stejnou jako Řím a je vyhlášené jedinečným klimatem. Věnec zelených hor zachycuje studené větry od severu a východu, a tak zimní průměr nikdy neklesá pod 14°C.
       Říká se, že Ajaccio patří k nejstarším městům na ostrově. Jeho název se odvozuje od Ajazza, syna Corsa a Sicy, jež prý dali jméno celému ostrovu. Pravděpodobnější je výklad, že Ajaccio je odvozeno od jména staré římské osady Adjacium, která ležela v jeho blízkosti.
       Dnešní Ajaccio založili v roce 1492 Janované. Dlouho bylo jen nevýznamným opevněným přístavem. Když převzala ostrov Francie, žily zde sotva 4 000 obyvatel. Teprve po roce 1811, kdy byla Ajaccio prohlášeno hlavním městem Korsiky, začíná jeho vlastní rozvoj.
       V roce 1492 byl pod nadvládou Janovanů postaven v městském opevnění zámeček. Dále následovala na začátku 16. stol. citadela, která se tyčí nad starým přístavem a nabízí návštěvníkovi nádherný výhled na město. Pozvolně se vyvíjelo i město obklopené opevněním, které je pro janovské kolonisty typické.
       Ajaccio, kromě své skvělé polohy – vyrůstá terasovitě nad mořem – není stavebně nijak pozoruhodné. Jeho věhlas tkví v pečlivě udržovaném a rozvíjeném kultu Napoleona Bonaparta. Památky na slavného rodáka jsou největším magnetem korsické metropole.
       Kromě rodného domu se zde ukazuje katedrála, kde byl Napoleon pokřtěn, a muzeum s jeho křestním listem a bronzovou posmrtnou maskou. Informační tabule vás prý zavedou i do jeskyně, kde si prý mladý Napoleon jako chlapec nejraději hrával. Město má Napoleonovu třídu, Napoleonovo nábřeží a tři jeho pomníky. Dlouho nemělo Ajaccio pomník žádný. Těžce neslo, že jiná města se již dávno honosila na veřejných prostranstvích plastikami slavného Korsičana. Obyvatelé si tolik přáli mít Napoleonův památník, že svého času dokonce považovali za císařovu sochu Ganyméda s orlem, kterou do Ajaccia poslala Bonapartova rodina.
       Prvního pomníku se Ajaccijští dočkali v květnu 1850. Byl odhalen na Place Foche uprostřed kašny se 4 lvy. Císař tu stojí na nepřiměřeně vysokém piedestalu v šatu římského konzula. Na hlavě má vavřínový věnec, v pravé ruce drží kormidlo, jež spočívá na glóbu.
       Jeden Napoleon však Ajacciu nestačil. Město brzy dává vztyčit na bývalém Diamantovém, dnes de Gaullově náměstí celé sousoší. Napoleon sedí na koni opět v římském imperátorském oděvu, obklopují ho 4 pěší postavy jeho bratrů. Podstavec druhé jezdecké sochy je z růžového mramoru. Bronzové sochy vytvořili francouzští umělci. Sousoší stíní košaté datlové palmy a je nejfotografovanějším objektem města.
       Třetí památník stojí na Place d‘ Austerlitz. Pochází z roku 1938 a představuje císaře v nejpřirozenější podobě v dlouhém plášti a typickém třírohém klobouku.
       V malé stinné uličce Rue Saint Charles stojí Napoleonův rodný dům. Je to skromná, jednoduchá dvoupatrová stavba bez ozdobných fasád. Jen nad vchodem je patrný rodový erb a mramorová deska s nápisem:

NAPOLEON

EST NE DANS CETTE MAISON

LE XV AOVT M.DCC.LXIX

       Katedrála Notre Dame de la Misericorde (Panny Marie Milosrdné) byla postavena mezi lety 1554 – 1593, jako způsob poděkování za ochranu města před morovou epidemií. V průběhu středověku byla sídlem biskupů. Dnes je hlavním kostelem korsické diecéze. V kostele je pozoruhodný hlavní oltář ze 17. století vytesaný z mramoru, nalevo od něho v boční lodi kaple s oltářem s mramorovou krustou a velkou malbou, která je připisována k dílům Eugena Delacroixe a vyobrazuje Madonnu du Sacre Coeur. U vchodu se nachází krásná křtitelnice s tabernaklem z mramoru a bronzu, v níž byl 21. července 1771 pokřtěn Napoleon.
       Ajaccio bylo sídlo janovských guvernérů (západně od horského prstence) a dlouho žilo z obchodování s Itálií a severní Afrikou – především z rybaření. Se svým mezinárodním letištěm a přístavem se stalo významnou dopravní křižovatkou ostrova.

Krvavé ostrovy (Iles Sanguinaires) – tvoří protrhané pokračování pevniny. Jsou čtyři a za své jméno vděčí červenavému dioritu. Největší vyčnívá asi 80 m nad hladinu. Na jeho vrcholu svítí v noci silný maják. Záblesky jsou vidět v okruhu 55 km. Svého času se na ostrovech skrývali piráti a psanci. Na sklonku minulého století zde žil po mnoho týdnů francouzský spisovatel Alphonse Daudet.

       Obyčejný přístav bez osobitého svérázu, bez typické architektury. Bastia není totiž korsická. V bývalém hlavním městě ostrova, v němž žije dnes na 50 000 obyvatel, se vystřídalo příliš mnoho pánů a po každém tu něco zbylo. Nejsilněji tu návštěvník cítí blízkost Itálie.
       Bastia je živé obchodní středisko, kterým proudí většina zboží na ostrov a do ciziny. Je centrem úrodných zemědělských oblastí Korsického mysu, Balagne, Nebbia, Castanaccie a celého východního pobřeží. Přestože Bastia odevzdala roku 1811 žezlo korsické metropole západnějšímu Ajacciu, zůstává největším a nejvýznamnějším městem s významným hospodářským a politickým vlivem.
       Nejhezčí pohled na moře a na staré město je z citadely, jejíž valy pamatují panství Janovanů v 15. a 16. století. Odsud má člověk celý přístav jako na dlani. Ohraničují jej dvě betonové hráze zakončené nízkými majáky. mezi nimi zůstává jen úzký průjezd, takže vlny se do umělé zátoky nedostanou. Delší molo se jmenuje Jetée du Dragon – Dračí. Svého času tu prý ve skále, která má podobu sedícího lva,přebýval dobrácký tříhlavý drak. Na rozdíl od svých dravých kolegů se prý neživil nevinnými pannami ani jiným lidským masem, nýbrž rybami. První, největší hlava polykala jako malinu celé tuňáky, druhá se živila výhradně drobnými rybkami a třetí, nejmlsnější chroupala langusty.
       Z citadely jsou vidět ostrovy Toskánského archipelu. Zastírá je stálý šedý opar, přesto jsou jejich obrysy dobře patrné. Nejblíže leží oválná Capraja a téměř nepřístupná Pianosa, kdysi nazývaná pro svůj naprosto rovný povrch Planasia – Plochá. Dnes zde odpykávají italští odsouzenci doživotní tresty. Mezi dvěma ostrovy se tyčí proslulá Napoleonova Elba. Nejdále na jihu lze ztěží rozeznat pověstný skalnatý ostrůvek Monte Christo, kde prý v rujnách starobylého kláštera dodnes odpočívá pohádkový poklad, který mniši skryli před nájezdem nepřátel.
       Kolem dokola starého přístavu jsou terasovitě naskládány oprýskané křivé činžáky bez fasád, ale s nezbytnými okenicemi, které se dají po částech otvírat.
       Náměstí Place St. Nicolas – zdobeno mohutnými palmami a platany. Na ozdobném podstavci trůní podsaditý Napoleon Bonaparte ve zřasené římské tóze v typickém postoji imperátora. V ruce drží vladařskou hůl, na hlavě má vavřínovou ratolest. U nohou mu sedí orel.
       Bastia vznikla na místě římské osady Mantium. Kolem roku 1380 rozeznal janovský guvernér Lionello Lomellino velký strategický význam rybářského přístavu a dal jej opevnit baštami. Tak dostalo město jméno a Janované získali důležitý vojenský opěrný bod, který ovládal celou severní část ostrova. V 17. století sem janovští guvernéři přeložili své sídlo u nedalekého Biguglia a Bastia se stala hlavním městem ostrova.
       Další vývoj města ovlivnila až 2. světová válka. Bastia byla jediným korsickým městem, které v letech 1939 – 1944 postihly ničivé nálety spojeneckého letectva. V době všeobecného povstání proti nacistům se u Bastie odehrála rozhodující bitva, která skončila 4. září 1944 zdrcující porážkou hitlerovských vojsk. Po válce obdrželo město válečný kříž za statečnost.
       Na bastijském letišti Poretta stojí památník slavného básníka a spisovatele, který odtud dne 31. července 1944 startoval ke svému poslednímu průzkumnému letu za nepřítelem. Byl to čtyřicetiletý major Antoine Jean Baptiste Maria Roger de Saint-Exupéry, nadšený propagátor letectví a významný představitel francouzské literatury.

       Město je zajímavé v celém Středomoří svou zvláštní polohou na vysokém vápencovém útesu. Mořská úžina ho dělí od nedaleké Sardinie, která se rozprostírá na dohled zahalena v modrém oparu.
       Město, respektive malá pevnost (zvaná Castellu), bylo založeno v roce 833 toskánským markrabětem Bonifaciem na poloostrově, který už svou přirozenou povahou tvoří malou pevnost, za účelem ochrany obchodní cesty v bonifacijské úžině. Kontrolu nad ním získala ve 13. století Pisa, později její rival Janov.
       Město se svým typickým charakterem bylo vybudováno kolem správní budovy až k samému okraji útesu. Skládá se ze dvou částí: La Marine (přístavní část), která se nachází u paty fjordu. Zde se též nachází přístav jachet, rybárna, ale především místo odkud odjíždějí lodě na Sardínii. Citadela, neboli horní město, jehož brány návštěvník dobývá krok po kroku vzhůru širokým a příkrým schodištěm, dříve představovalo jedinou přístupovou cestu do města. Cestou vzhůru míjeje krásné domy, které jako stavební pomníky připomínají život ve středověkém městě. Domy jsou úzké a vysoké, na některých je ještě vidět znak Janova, lev s korunou, chystající se ke skoku a držící ve spárech prsten. Tady, jako nikde jinde na Korsice, se na Janov vzpomíná v dobrém. Jednoduše proto, že obyvatelé Bonifacia jsou přímými potomky Janovanů. Liší se od ostatního obyvatelstva Korsiky a také mluví svým vlastním nářečím. Ze tří stran spadají k moři strmě a skoro převisle asi sto metrů vysoké skály. Ztěsněná řada domů nahoře na planině stojí přímo na okraji jako hradba. Citadela potřebovala hradby jenom směrem do vnitrozemí. Bonifácio bylo nejnepřístupnější pevností na Korsice, kde se Janované drželi ještě dlouho poté, co už ztratili větší část ostrova.
       Když je moře klidné, 250 dní v roce zde fouká silný vítr, lze v přístavu zakoupit (cca: 250,-) výlet lodí pod útesy a k jeskyním, odkud je nejkrásnější pohled na město Bonifacio. Krásný pohled na město, vápencové útesy a Sardinii nabízí místo Col Saint Roch, ke kterému se dostaneme, stoupáme-li k citadele a v místě, kdy narazíme na silnici a první útes odbočíme vlevo.
       Za návštěvu stojí staré město s bastionem de l‘Etendard, armádní palác a zvláštní hřbitov “cimetiere marin”, který vypadá jako miniaturní městečko a rozkládá se přímo nad strmým útesem. Přehlédnout bychom také neměli jedinou čistě gotickou stavbu na ostrově – kostel sv. Dominika. Za cca. 50,- potom můžete obdivovat úžasné dílo aragonských vojáků:

Schody krále Aragonského
       Horní část 187 schodů byla vytesána ručně do skály 65 m nad mořskou hladinou. Zde se napojila na již existující, špatně viditelnou stezku vedoucí do rozlehlé jeskyně, dnes nepřístupnou: Studna sv. Barthélémy. Tato stezka, po staletí využívána občany Bonifacia k zásobování pitnou vodou, kterou přiváděl pramen sv. Barthélémy, byla vytvořena ve skalní rozsedlině.
K těmto schodům se váže legenda:
       Král Aragonský, Alphons V., panovník sardinský, chtěl posílit svá feudální práva udělená roku 1298 Svatou stolicí ve prospěch aragonských králů. V roce 1420 začalo jeho dobývání ostrova Korsiky obléháním města Bonifacio, kde našel podporu u lorda Vincentella d‘Istria. Legenda říká, že po tvrdém odporu obyvatel města zkusili aragonští vojáci dobýt město od moře. Přes noc vytesali do útesu tyto schody, ale podezřelý rámus jejich práce zaslechla obyvatelka města Marguerite Bobbia a vyhlásila poplach. Neočekávaný protiútok obyvatel Bonifacia překvapil vyčerpané aragonské vojáky, kteří museli zanechat své práce na přístupové cestě do města a opustit Korsiku, na kterou se již nevrátili. Také Alphons V. se musel vzdát svých ambicí na dobytí ostrova.

       Městečko se 6,000 obyvateli, v nadmořské výšce 600m se nachází na strategické křižovatce v údolí Golo, Tavignano a Restonica.
       Je to jakési tajné hlavní město Korsiky. V roce 1419 bylo cortské “vlaštovčí hnízdo” opevněno korsickým dobrodruhem, ve službách krále Aragonského. Když roku 1459 Janované vládli v Corte, nebylo městečko více, než bezvýznamná osada. O 100 let později, v roce 1553 dali Corťané klíče od svého města národnímu hrdinovi Sampierovi Carsovi. Roku 1559 berou ostrov opět, násilně pod svou ochranu Janované. Janovská nadvláda trvala dalších 200 let, než se narodilo cortské dítě Giaffori (generál Jean Pierre Giaffori, narozen 1709, doktor medicíny, roku 1745 byl zvolen cortským obyvatelstvem, aby vedl armádu proti Janovu). S obléháním Corte proti Janovu začal v roce 1751, 3. 10. 1753 umírá.
       Corte se stalo známým též díky osvícenskému filosofovi Pascalu Paolim, kterého měl za vzor i sám Napoleon. Jeho nejslavnějším činem bylo otevření Cortské univerzity v roce 1765. Což mělo za cíl vzdělávat místní inteligenci, která do té doby musela studovat v zahraničí. Univerzita měla 300 žáků pro obory doktor a theolog. Studia byla zdarma, vyučovali mniši, převážně františkáni. Univerzita byla zavřena v roce 1980.

Prohlídka města
       Náměstí Paoli tvoří hlavní tepnu města spolu s ulicí, která nese též generálovo jméno. Bronzová socha Pascala Paoliho pochází z roku 1869 a byla vytvořena Victorem Hugueninem.
       Na základě návštěvy papeže Sixta V. v Alerii vzniklo povolení k postavení kaple sv. Kříže. Kaple byla postavena roku 1589 ze šedého mramoru, jež pochází ze sousedního údolí Restonica. V kapli se nachází barokní oltář a malé italské varhany.
       Fontána 4 kanónů byla postavena za vlády Ludvíka XVI., pro potřeby francouzské vojenské nemocnice. Obyvatelstvo dostalo právo studnu též využívat až o několik let déle.
       Citadela je jediná pevnost ve vnitrozemí ostrova. Současná podoba je z 19. století, ale opevnění vzniklo již za vlády Ludvíka XVI. a poté za Ludvíka Filipa. Druhé patro pochází z dob Vincentella d‘Istria a zahrnuje stará kasárna, vězení a “vlaštovčí hnízdo” (původně z 9. století). Pochází z roku 1420 a vede na ně 166 schodů ze zeleného mramoru z Restonicy. Od roku 1962 do roku 1983 zde bylo sídlo cizinecké legie. V současné době se v bývalých kasárnách nachází sídlo správy NP Korsika a národopisné muzeum Korsiky.
       Na náměstí Poilu se nachází dům, kde se roku 1768 narodil Josef Bonaparte, bratr Napoleona, pozdější král Španělska. Bylo to též v tomto domě, co se narodil Arrighe de Casanova (1778 –1853), generál císaře Napoleona, jeho spolubojovník v bitvě u Mareona. Napoleon ho poté nechal jmenovat vévodou z Padovy. Byl to též reprezentant korsického zákonodárného shromáždění (1875) a udělal skvělou kariéru jako guvernér Hotelu dnes Invalides v Paříži.
       Naproti domu Bonaparta stojí Národní palác, typický případ civilní janovské architektury v Corte, stará rezidence janovských guvernérů, administrativní centrum Janovanů. Roku 1755 se stal sídlem korsického guvernérství, které založil P. Paoli a trvalo až do roku 1769. Tyto stěny v sobě skrývaly od roku 1765 první korsickou universitu.
       Poslední stavbou, kterou bychom neměli minout je kostel Nanebevzetí panny Marie, postaven v roce 1480 Alexandrem Saulim. Vznikl přestavbou původní kaple a ukrývá překrásný chór, krucifix ze 17. století a varhany z dílny Joltanna Werle z konce 18. století.