Turistické zajímavosti
Dříve bylo Propriano malým rybářským přístavem s několika obchůdky kolem přístavu. Dnes je významným turistickým centrem na polovině cesty mezi Ajacciem a Bonifaciem v nížině v srdci zálivu Valinco, který je tak hluboký a tichý, že může být zaměněn s jezerem. Typickými místními produkty jsou dýmky, nože a keramika.
Okolí Propriana je typickou oblastí menhirů a dolmenů (viz. Filitosa , která je od Propriana vzdálena 10 km). Za necelou hodinu jízdy se dostanete do nejkorsičtějšího městečka Sartene (viz níže) a do dvou hodin je k dosažení nádherný přírodní útvar – skalní věže Bavella, na které si samozřejmě můžete vyšplhat.
Městečko Sartene, nazývané jako nejkorsičtější se nachází v překrásné krajině v horách na skalnatémsvahu v amfiteátrové dolině Rozzanese. Bylo založeno ve středověku jako město s pevnostním charakterem. Z této doby se zachovala pouze strážní věž. Pro město jsou typické vysoké fasády domů se silnými zdmi ze šedé žuly a dva kostelíky: sv. Marie a sv. Sebastiana.
Dodnes se v Sartene dodržují některé středověké zvyky. Večer na Velký pátek se ve městě každoročně odehrává impozantní pochod kajícníků “Le Catenacciu”. Ve všech oknech se rozsvěcují svíce a ulicemi prochází od kostela ke kostelu procesí. Pohřební bratrstvo v bílých kápích provází bosého kajícníka (největší hříšník a pouze radní ví, kdo se pod kapií skrývá) s řetězem na nohou, zahaleného v rudé kapuci a nesoucího na rameni těžký kříž (který váží více než 30 kg).
Sartene má pohnutou historii. Po léta v něm zuřily divoké bitky mezi znepřátelenými rody, z nichž nejpověstnější byl spor mezi rody Rocca Serrů a Ortoliů. To se městečko v roce 1815 rozpadlo na dvě politické strany: roajalisty obývající čtvrť Santa Anna, kteří byli přívrženci rodiny Rocca Serra, a liberály z Borgo, uznávající rodinu Ortoli. Obě frakce zabarikádovaly domy a navzájem se zuřivě napadaly. Ortoliové jednoho dne vtáhli do Santa Anny s rozvinutými prapory, aby dokázali, že se nikdo nebojí. Rocca Serrové začali střílet, zabili tři muže a několik dalších zranili. To byl signál k všeobecné vřavě. Nazítří přitáhli do boje horalé z okolí a rozpoutala se regulérní bitva. Horké hlavy uklidnilo teprve přivolané vojsko. Avšak nepřátelství obou skupin trvalo od té doby plných 33 let.
Původně prý Sartene proslulo minerálními prameny, které lákaly spoustu cizinců. To však mělo za následek nedostatek potravin pro vlastní obyvatele, a tak domorodci jednoho dne prameny zasypali.
Svahy okolních kopců Ortolo a Rizzanese jsou známy bohatou sklizní červeného vína, jehož legendární reputace je dána především svou nezapomenutelnou lahodnou chutí.
Strážní věže tvoří klasickou siluetu korsického pobřeží. Většinu z nich vystavěli v 16. stol. Janované jako ochranu proti vzmáhajícím se nájezdům mořských lupičů. Náklady stavby nesli Korsičané. Byly to vysloveně věže strážní. Posádku tvořili dva až čtyři muži, kteří měli za povinnost sledovat ve dne v noci obzor. Jakmile spatřili podezřelou loď, zapálili na vrcholu věže varovný oheň. Tím byl vyhlášen poplach. Během jedné hodiny věděly o nájezdu vnitrozemské obce a všechny sousední věže, které stály vždy jedna od druhé na dohled.
Ještě v 18. stol. se na Korsice tyčilo 150 janovských věží. Dnes jich je sotva padesát a jejich počet stále klesá. Mnohé se rozpadají. Autonomní správa departmentu se věže pokouší zachránit tím, že některé pronajímá soukromníkům s podmínkou, že je budou udržovat.
8000 let
staré prehistorické naleziště bylo objeveno teprve v roce 1954 Charlesem- Antoine Cesari. Leží na malém pahorku nad soutokem potoků Barjacola a Sardelle v místech širokého panoramatického rozhledu. Blízkost úrodné pláně Tarava a přítomnost mnoha úkrytů a útočišť pod skálami předurčilo sídliště ve Filitose k dlouhému obývání neznámými národy, které zde vztyčily podivuhodné tajemné monumenty. (od 5. tisíciletí do doby románské okupace)
Ve 2. tisíciletí (doba kamenná) učinily megalitické sochy Filitosu největším centrem korsického a středomořského sochařského umění.
Za novodobou malou osadou spatříme na jednom kopci různé kruhové stavby, jejichž zdi byly vytvořeny z rozbitých sloupů menhirů. Tyto žulové stély, 1 – 3 m vysoké, opracované většinou do podoby člověka s naznačeným reliéfem očí, nosu, ramen, krku a někdy i náhrdelníku, nebo se symbolem zbraně, byly nalezeny na mnoha místech na ostrově.
Areál byl po tisíceletí zakryt nánosy a porostem macchií. Francouzské ministerstvo kultury, pod něž spadá Centre du Préhistoire Corse, nyní celý areál upravilo do původní podoby a zřídilo zde v nádherném sugestivním přírodním prostředí unikátní muzeum sochařských výtvorů takzvané megalitické kultury.
Filitosa V. : Nejmohutnější menhir Korsiky (1. menhir za vstupem, ve stínu eukalyptu)
Je 3 m vysoký, nahoře téměř metr široký. Kromě naznačeného obličeje je vpředu
patrný dlouhý meč a příčně položená dýka.
Pahorek : Zde stojí větší část menhirů – vytesané
tváře v zrnité žule oči, nos a ústa
vyjadřují úzkost, otevřená ústa
jakoby naříkalavytesáno před 3000 lety
jednoduchými bronzovými
nástroji.
Na vrcholu pahorku, kde zřejmě bývalo obětiště neznámým bohům,jsou obnaženy základy kruhovité stavby. Ve zdech nalezli archeologové části menhirů. Svědčí to o faktu, že jejich budovatelé přišli na Korsiku později a menhiry ničili. Této nové civilizaci říká archeolog Roger Grosjean “torreanická kultura” podle věžovitých obydlí, jež byla v daleko větším množství objevena na jihovýchodě ostrova.
5 štíhlých menhirů v půlkruhu pod rozsochatou olivou: Byly to první nálezy v oblasti Filitosy
Megalitická kultura:
Je to prehistorické období života neznámého národa obývajícího ostrov v mladší době kamenné, které charakterizují kamenné hrobky a úzké balvany vztyčované na různých místech pravděpodobně z kultovních pohnutek. Nejstarší hrobky těchto obyvatel Korsiky, pocházející z doby asi před 5000 lety, měly podobu kamenných staveb zapuštěných asi metr do země. Na ně se navršoval hliněný násep. V blízkém okolí se vztyčovaly takzvané megality, velké kameny, které měly představovat jakési nepomíjivé tělo mrtvého, v němž bude jeho bytost dál žít.
Později se hroby do země již nezapouštěly. Z této doby (asi před 4000 lety) pocházejí korsické dolmeny, jakési kamenné stoly. Jsou to často společné hrobky postavené z několika na hranu vztyčených plochách bloků, které překrývají další kamenné desky. Na Korsice bylo dosud objeveno podobných dolmenů na sto. V jejich blízkosti stály již dokonalejší megality. Bývaly až 3 m vysoké a metr široké, směrem vzhůru se někdy rozšiřovaly. Říká se jim menhiry. Stále častěji se setkáváme s domněnkou, že měly být útočištěm duše zemřelého. Na Madagaskaru jsou dodnes vztyčené kameny domovem mrtvých, které nebylo možné pohřbít.
Postupem času přejímají menhiry na Korsice stále více znaků podoby člověka. Nejprve byla naznačena pouze hlava a zarovnána záda. Později prehistoričtí umělci dávají kamenům stále věrnější lidskou podobu soch. Tehdy menhiry ztrácejí význam náhrobních stél, nestavějí se už bezpodmínečně v okolí dolmenů a jejich vznik dostává zcela nový obsah.
Menhir byl nositelem nejjednodušší funkce umění. Byl součástí přírody, které dal člověk smysl, kterou povýšil na symbol. Stal se obrazem vnitřního života, prostředkem mezi člověkem a uměním.
Kostelík San Michele byl postaven v roce 1280 v pozdně románském stylu podle vzoru kostelů v Pise. Věž pochází z 19. stol. Pro stavbu byl použit bílý vápenec a tmavě zelený hadec (Serpentin z Bach Bevinco). Za povšimnutí stojí výzdoba kostela, kde můžeme spatřit tajemné obrazy zvířat, lidí a geometrické figury.
Soutěska Scala di Santa Regina - “Schody P. Marie” či “Schody královny nebes”
Jedná se o jednu z nejslavnějších a nejdivočejších na ostrově. Prochází částečně kamenitou pouští údolí řeky Golo, kterou na severovýchodě uzavírá údolí Niolo. Soutěskou se vine úzká silnice č. D84 z vesničky Lozzi kolem přehrady Calacuccia a napojuje se na hl. silnici N 193. Projížďka touto soutěskou je neopakovatelným zážitkem.
Ve třetihorách zde probíhalo alpínské vrásnění. V té době vzniká i údolí Gola – větší prohloubení a výškové převýšení (na 21 km je to 555m). Nejsou zde vidět žádné kleče, pouze holé a vyprahlé skály, které jsou erodovány větrem a bouřkovou, dešťovou vodou.
Legenda o sv. Martinu a ďáblovi, která dala jméno této soutěsce:
Vysoké skalní stěny uzavírají údolí Niolo u horního toku řeky (sedlo Stazzonno, Capo Tatonatto) masívu Santa Regina. Niolové, obyvatelé tohoto údolí, o tomto místě vykládají legendu o střetnutí dobra a zla. Na úsvitu křesťanství se zde střetli sv. Martin a ďábel. Jejich střetnutí živil po staletí ústní literaturu. Později se tato literatura stala sběratelským materiálem pro mnoho lidových sběratelů:
“Jednoho dne sv. Martin oral v tomto kraji pole. Byl napaden zlem, které představoval ďábel. Ten mu vytrhl pluh z rukou a odhodil jej do údolí Gola. Na prosbu sv. Martina se údolí brzy rozezvučelo a hora se rozestoupila. Poté, co se Martin pomodlil ke sv. panně Marii, královně nebes, žulová stěna se zhroutila a otevřela vstup do údolí Niola.”
Pastva pro oči v nejkrásnější formě, místo, kde se snoubí bizardní skalní útvary s azurově modrým mořem. Potkáme je při cestě z Propriana do Ajaccia. Nejlépe je zastavit u “psí hlavy” – nelze přehlédnou, zaparkovat lze přímo v levotočivé zatáčce. Odtud vede modře značená cesta k Chateau fort, jež vypadá jako přírodní janovská věž. Cesta k vyhlídkové pěšině trvá 20 minut. Po téže cestě se vracíme zpět na silnici. Hned za další pravotočivou zatáčkou silnice, za malým parkovištěm (5 min nad “psí hlavou”), odbočuje doleva stezka slabě značená modrou barvou. Vede příkře vzhůru k malému sedlu (25 min.) s pohledem na Chalet des Roches Bleues a na moře. Jestliže se vydáme po silnici dále, směrem na Ajaccio, setkáme se po deseti minutách s dalším nádherným úkazem: skalní štěrbinou ve tvaru srdíčka.
Salaše najdeme nedaleko překrásného potoka Manganello, kolem turistické trasy GR 20. Salaše jsou celoročně obydlené a nabízejí turistům možnost příjemného odpočinku před poslední částí výstupu ke kaskádám Manganello (viz nenáročná turistika), pro zdatnější turisty až k chatě Pietra Piana (1842 m), ze které se lze vydat až k vrcholu hory MT Rotondo. Na salaších můžete ochutnat domácí kozí či ovčí sýr, různé saláty připravené např. ze sýru a medu a to vše zapít dobrým vínem. Litr vína jsme tu v létě pořídili za 40 FRF a kozí sýr (kol 250 g) za 50 FRF.
Most potkáme pojedeme-li z městečka Corte na jih po silnici N 193. Starý kamenný most s jedním mostním obloukem a starou, dnes již nevyužívanou silničkou, byl postaven mezi červencem 1825 a říjnem 1827. Horní konstrukce mostu (90 m nad říčkou Vecchio), po níž vede úzkokolejka, je dílem mostního inženýra Gustava Eifela a vznikla v roce 1888.
Železnice na ostrově spojuje města: Bastia – Ponte Lecciu – Corte – Ajaccio, rovněž Ponte Lecciu – Calvi. Informace na tel.: 0495328057, nebo: 0495328061.
Diorit je žula vulkanického původu, která postupnou krystalizací vytváří kruhy. Na Korsice ho můžeme najít ve vesničce ST Lucie di Militano na podstavci zesnulých z 1. sv. války na Náměstí Mrtvých. Krásný exemplář vám též ukáží v restauraci na dolním rohu náměstí. V Itálii byl diorit použit při stavbě kaple Medicejských ve Florencii.
 |
|
|
 |
|
|
 |
 |
|
 |
|
|
 |
|
|
 |
|
|